Huawei vrací úder

Huawei stále dodává technologie do páteřních sítí státní správy. A to bez ohledu na varování Národního úřadu pro kybernetickou bezpečnost, který vloni veřejně upozornil, že s Huaweiem je zkrátka problém. Striktně sice dodávky čínských technologií s červeným logem úřad nevyloučil, ale nařídil pracovat s tzv. analýzou rizik. Tedy důsledně prozkoumat, kam se daná technologie instaluje.

Jednou z takových institucí je Státní tiskárna cenin. Není to jen obyčejná tiskárna. V republice není citlivější organizace, která kromě tisku peněz tiskne i všechny české identifikační doklady, tedy občanské průkazy a pasy. K průkazům musí vydávat elektronické certifikáty a pracovat s kryptografickými prostředky. Nebo třeba policejní prezidium, které dostane od Huawei páteřní síťové prvky a sbíhají se u něj data ze všech trestních řízení. Tak takovou analýzu rizik by si zasloužil znát každý občan České republiky.

Komunistické evangelium

Poté, co NÚKIB vloni zveřejnil výbušnou informaci, začala v médiích na povrch vyplouvat znepokojující pravda. Že na poradách Huawei pravidelně zasedají pracovníci čínské ambasády a že radí pracovníkům Huawei, jaké informace mají zjišťovat o nákupčích a manažerech českých úřadů a státních firem.

Státní správa neobchoduje s Huawei napřímo, ale přes prostředníky. Jejich úkolem je (cituji z webových stránek) "evangelizovat Huawei technologie ve společnostech jako ČEZ, ČEPS, eON, RWE a dalších" (konec citace). Tedy i do státem vlastněných firem, kam veřejná kontrola hůře vidí.

Takhle si pravděpodobně evangelizaci technologií představuje čínská komunistická vláda. Která pak těžko může prohlašovat, že se soukromou firmou Huawei nemá nic společného.

Huawei zasahuje v Polsku i v Africe

Huawei operuje třeba i v Ugandě, kde přes své technologie nasazené u mobilních operátorů napřímo předává odposlechy vládě. Aby ta potom likvidovala  politickou i názorovou opozici.

V Polsku obchodního ředitele Huawei zatkli pro špionáž. Huawei se ho nezastal, ba naopak ho okamžitě propustil.

A žádnou z informací vedení společnosti nedementovalo. Ani to nešlo. Tiskové oddělení se zmohlo pouze na klasický argument, že dělají vše, co je v telekomunikačním byznysu běžné a že čínské zpravodajské službě by nikdy žádné informace dobrovolně nepředali.

O tom musíme pochybovat už ve světle případů, které jsou veřejné. Zkušenosti s Huawei už několik států učinilo. Čínskou státní podporu, která umožňuje nasadit masivní množství telekomunikačních technologií za lákavě nízkou cenu, v konečném důsledku může nevratně poškodit evropský telekomunikační trh. To bychom neměli chtít.

Telekomunikační byznys je, byl a bude vždy protkán zájmy států, firem a s rozmachem IT z podstaty věci všudypřítomný. Pokud ale veškeré indicie i varovné kontrolky vnitřních zpravodajských služeb našich i spojenců blikají, skutečně není čas na hrdinství a už vůbec ne na úspory.

Boeing letí na jeden motor, prý vše pod kontrolou

Odbornou i laickou veřejnost vyděsil kapitán letadla společnosti Smartwings. Boeing 737 vezl cestující z řeckého ostrova Samos do Prahy a ještě nad Řeckem mu  vysadil jeden ze dvou motorů. Manuál letadla v tu chvíli velí přistát na nejbližším vhodném letišti. Kapitán se ale rozhodl doletět až do Prahy.

A právě o termín "vhodné letiště" se teď vede spor. Mluvčí letecké společnosti odmítá, že by kapitán udělal chybu. Přeletěl s jedním funkčním motorem 1600 km přes Evropu a přistál až v Praze. Piloti se na odborných fórech děsí jeho činu, stejně tak šéf Úřadu civilního letectví, který má na starosti bezpečnost letání v České republice.

Dvoumotorový Boeing je stavěný tak, aby v případě výpadku jednoho z motorů mohl letět dál, i jen s jedním funkčním motorem. Avšak jen proto, aby co nejdříve bezpečně přistál. Kdyby se rozbitý motor vypnul třeba kvůli špatnému palivu, to samé hrozí i motoru zbývajícímu. Z letadla se pak stává bezmotorový kluzák.

V letectví existuje jen několik málo událostí, kdy velké dopravní letadlo bez zapnutých motorů doklouzalo bezpečně na letištní plochu. A tak se prostě s jedním motorem nelétá, ale co nejdříve přistane. Ideálně na letišti, kde je servis pro danou značku letadel.

Letadlo ale musí letět v nižší letové hladině. Tu si kapitán vyžádá a musí odůvodnit. A to také nebylo správně. Kapitán letadla ohlásil dispečerům problém s klimatizací a o nefunkčním motoru se nezmínil.

Když letadlo skončí na náhradním letišti, pro cestující se vypraví náhradní letadlo nebo se pošlou do cíle jinými linkami. Což samozřejmě znamená ekonomickou ztrátu. A to je něco, co si Smartwings po kauze Boeing 737 MAX, nemůže dovolit. V Praze stojí uzemněných sedm strojů 737 MAX, se kterými firma počítala pro letní letový řád.

Bedlivě nyní sledujme, jak se podaří společnosti vysvětlit tento bezpečnostní hazard. A jak se k němu postaví dohledový úřad a jak incident vyšetří. Tentokrát se nikomu nic nestalo. Budeme ale donekonečna zkoušet, jestli letadlo na jeden motor poletí přes celou Evropu? Budeme přitom ohrožovat přitom zdraví a životy cestujících, jen proto, aby společnost nepřišla o peníze a čas? Kolik takových dalších případů se asi nad našimi hlavami událo a veřejnost o nich ještě neví.

Vyšlo jako komentář na ČRo Plus

https://plus.rozhlas.cz/jiri-bulan-boeing-leti-na-jeden-motor-pry-vse-pod-kontrolou-8044152

Proč mýto na silnicích nevybírá přímo stát?

Mýtnými miliardami se střílí, jako kdyby to byly korunové položky. Miliarda sem, miliarda tam. Od roku 2007, kdy výběr mýta odstartoval, vybral stát od řidičů bezmála sto miliard korun. Nebylo to ale zadarmo. Náklady na správu mýta polykaly každý rok 1,5 miliardy a směřovaly do rukou rakouské firmy Kapsch, která první tendr vyhrála a měla za úkol se o všechno postarat na klíč.

Provoz mýta měl po deseti letech podle ideálního plánu přejít do rukou státu. Tak jako třeba v Rakousku. A částečně se to stalo. Mýtné brány, všechny kabely, antény a technologie jsou nyní opravdu státní. Co ale do státních rukou nepřešlo je věc neméně důležitá, IT systém pro záznam a účtování a v neposlední řadě lidé, kteří ho umí obsluhovat.

Ministerstvo dopravy kolem roku 2017 nejprve dlouze otálelo a pak vypsalo tendr na nového provozovatele pro další roky. Mezi velkými hráči se o miliardovou zakázku rozpoutal lítý boj. Nechybí v něm řada žalob, protichůdná rozhodnutí antimonopolního úřadu, miliony v hotovosti a policejní prohlídky. Vše propojené do nejvyšších politických pater.

Kapsch tušil, že v novém tendru už nevyhraje. Proto v posledním tažení ještě zkusil zahrát notu, že vydá i to poslední, co má. Své lidi i know-how státu za pár set milionů prostě prodá a tím si udrží na výběr mýta jistý vliv. Ministerstvo dopravy by pak vlastně žádný nový megatendr vypisovat ani nemuselo. Mýto by si vybíral stát sám. Avšak Ministerstvo takovou nabídku odmítlo.

Mýtný systém měl provozovat stát

Naposledy médii proběhla informace, že Ředitelství silnic a dálnic si od Kapsche odmítlo převzít tzv. datový sklad. Tedy všechna data, která mýtné brány od roku 2007 dosud nasbíraly o všech jízdách. Takový datový sklad však měl být pod správou státu od úplného začátku zakázky. Od prvního okamžiku, kdy se mýto začalo vybírat. Myšlení manažerů státu k tomu ale není uzpůsobené. Jakmile jen něco vzdáleně připomíná počítače, stát raději vyplatí nesmyslné miliony, spíše miliardy firmám, často bez výběrových řízení, než aby si připravil vlastní lidi, kteří by mohli IT systémy spravovat a provozovat.

Jasné je, že státní správa těžko vybuduje mýtný systém na zelené louce. Na to si opravdu musí najmout specializovanou firmu. Běžný provoz nově dodaného počítačového systému a jejich plná kontrola, to je například ve Velké Británii nebo Estonsku základní podmínkou každé veřejné IT zakázky. Specialisté na úřadech musejí umět provozovat koupené systémy sami bez zásahu dodavatelů. Je to jejich základní povinnost i zákon zdravého rozumu, který brání tzv. “vendor lock-in”, nebo uzamčení k jednomu dodavateli.

Mýto od konce tohoto roku bude vybírat společnost CzechToll Petra Kellnera. Nebude si z mýta ukrajovat 1,5 miliardy, ale jen jednu miliardu ročně. A stát zase nebude mít v ruce vůbec nic. Promarněná šance ušetřit z mýta mnoho stovek milionů, naučit stát dělat v oblasti IT to, co má a co umějí v jiných evropských zemích. A všechny ušetřené peníze se mohly konečně nainvestovat do českých silnic. Které jsou mj. podle bankovních ekonomů na úrovni Pákistánu.

Vydáno v pořadu Názory a argumenty Českého rozhlasu Plus
https://plus.rozhlas.cz/jiri-bulan-proc-myto-na-silnicich-nevybira-primo-stat-8035601

Z Twitteru hradního mluvčího se stala studnice receptů, nápadů a rad

O účtu hradního mluvčího Ovčáčka na sociální síti Twitter je dlouho známo, že se jedná o účet zcela soukromý. Novináři si od začátku neuměli s veřejnými vyjádřeními mluvčího prezidenta poradit. Protože je publikoval na soukromém účtu. Málokdy jeho tweet ale postrádal silný politický názor. Obvykle to byla zřejmá politická vyjádření a stanoviska.

Twitter je třináct let stará americká blogovací služba. Nebo spíše mikroblogovací. Své uživatele totiž limitoval původně na 140 a poslední dva roky na 280 znaků včetně mezer. Twitter vás tedy nutí psát ve zkratce tzv. tweety, česky bychom mohli přeložit jako cvrliky. Během let se ze služby pro několik málo podivínů stal celosvětovým fenoménem, do kterého se přestěhovali všichni politici, firmy i státní úřady a dalších asi 350 milionů lidí z celého světa.

Jedním z příkladů aktivního politika na Twitteru je Donald Trump, který často své úmysly ohlašuje formou tweetu dříve, než je ohlásí své vlastní administrativě. A že si tweetuje sám bez týmu poradců je zřejmé z množství překlepů i gramatických chyb. Dokonce dal vzniknout několika zcela novým slovům, ze kterých se staly fenomenální internetové memy, jako jeho unikátní slovo covfefe, které má dokonce svou stránku na Wikipedii.

Zpět ale k českému mluvčímu Pražského hradu. Jiří Ovčáček na svém soukromém účtu šíří články z Parlamentních listů, ale prokládá je moudrostí svou i Papeže Františka. Sdílí také články z webů ruské státní propagandy jako je Sputnik nebo Aeronet a zároveň své odpůrce několikrát z šíření ruské propagandy obvinil. Účet nižšího státního úředníka, jak Ovčáček sám sebe tituluje, se záhlavím s fotografií Hradu a svého prezidenta je soukromým? S názvem účtu @PREZIDENmluvci opět soukromým?

Poslední mistrovský kus Jiří Ovčáček předvedl, když sám zveřejnil tajný kód k potvrzení svého podpisu pod petici Milionu chvilek pro demokracii. V bezpečnostní komunitě si tím vysloužil titul "lama roku", neboť tajné kódy, potvrzovací SMS se nikdy za žádných okolností nemají zveřejňovat, ani nikomu předávat.

Proč ne. Nebyli bychom to my Češi, národ humoristů, abychom nepřišli se sobě vlastní reakcí. Na Twitteru působí falešný čínský poradce Jie Tien Ming. Přibližně od doby, kdy záhadně zmizel skutečný čínský Zemanův poradce. Vyzval uživatele Twitteru, aby se přestali s mluvčím hádat a raději sdíleli užitečné recepty a rady.

Všichni víme, že s Ovčáčkem se nedá diskutovat.

Ale vzhledem k tomu, že má hodně followerů a dosah, rád bych proměnil jeho účet v lifestyle blog.

Tzn. pojďme u jeho tweetů diskutovat o:

- Receptech
- Tipech na výlety a cestování
- Zkušenost s telefony, počítači, auty atd.

— Jie (@jietienming) June 19, 2019

Tato výzva strhla naprosto neuvěřitelnou lavinu a každý tweet nižšího státního úředníka je zaplaven stovkami bazarových nabídek, proseb o pomoc s vařením či přebalováním. Další sdílejí fotografie svých koček. A fenoménu si všimly zpravodajské servery a dokonce i samotný ruský státní Sputnik.

Celá akce tak připomíná slavné happeningy Společnosti za veselejší současnost, která pořádala třeba běhy v ulici Osvobozených politických vězňů v Praze na jaře roku 1989. K Ovčáčkovi a jeho soukromému účtu se přitahuje další pozornost, ale humor silně rozmělňuje jeho původní negativní postoj i všechny vulgární reakce Ovčáčkových virtuálních nepřátel.

Premiér. Trollové. Internety. Demonstrace Všenory, 11. 6. 2019

Něco jsem si našel na internetu:

Neuvěřitelné, co vše stíháte.

Fandíme vám s celou rodinou.

Nejlepší premiér ČR.

Stojím za svým premiérem.

Nějak si nevybavuji, který premiér ČR byl tak často mezi obyčejnými lidmi.

Díky pane premiére, remcalů si nevšímejte.

Co jste dokázali vy, že si dovolujete kritizovat pana ing. Babiše?

Kritizují vás, protože se nevyrovnají s demokratickou volbou.

Všichni, co teď řvou, byli už X let u moci a měli šanci se předvést.

Šmejdům na ulici se neustupuje.

Je to placená demonstrace.

A pak se mezi těmito pochvalnými komentáři na Facebooku objevila nenápadná technická poznámka:

Zkopírované kousky textu můžete připnout, aby po 1 hodině neskončila jejich platnost.

Je to text z interního manuálu placených internetových diskutérů.

Falešné komentáře falešných profilů pod oficiálními příspěvky českého premiéra jsme si prošli. 

Jiné příspěvky jsou zase zkopírované slovo od slova a zveřejněné pod různými jmény.

Avšak tím propagandistická mašinerie zdaleka nekončí. 

Tým Marka Prchala napíše příspěvek. Příspěvek se tzv. zasponzoruje. Objeví se na monitoru stovkám tisíc facebookových uživatelů. A to vše, za naprosto minimální náklady ve srovnání s klasickou venkovní reklamou nebo reklamou v televizi.

Příspěvek nasbírá desítky tisíc kliknutí ještě před tím, než je oficiálně zveřejněn a šíří se jako lavina. Snadno si domyslíte, kdo všechno mu ty lajky naklikal.

I sám premiér je si vědom síly sociálních sítí. V roce 2017 v rozhovoru řekl cituji:

„Počet lidí na václaváku odpovídá počtu "lajků" na můj výrok ve sněmovně.“

Pred dvěma lety to bylo 15 tisíc lajků a demonstrantů. 

Přenesme se nyní na východ.

V ruském Petrohradě, v Savuškinově ulici stojí kancelářská budova. Patří příteli Vladimíra Putina oligarchovi Jevgeniji Prigožinovi. Oficiálně se jmenuje Agentura pro výzkum internetu. Pracuje v ní na tisíc lidí. Sedí u počítačů. Zabývají se šířením ruské propagandy on-line. V diskuzních fórech. V komentářích. Sdílejí příspěvky ruské propagandistické mašinerie. Každý pracovník obsluhuje minimálně desítku různě pojmenovaných falešných profilů. Z obrazovky se na vás smějí modelky. Jenže jde o falešné fotky. Falešná jména. 

A stihli jste si to vynásobit?

Armáda nejméně desítek tisíc virtuálních diskutérů profesionálů. V hantýrce se jim říká trollové.

Mají v hledáčku země bývalé sovětské vlivové sféry. Obvykle si hrají na emigranty. Údajně dlouhodobě žijí v zahraničí. Aby skryli své jazykové poklesky. Gramatické chyby. Rusismy. 

Otravují atmosféru každého diskuzního fóra dokonale. Jako rakovinu šíří své ruské vidění světa. Jsou schopni nakazit i skutečné lidi. Ti ochotně šíří všechny ty nesmyslné antibrusely, nogo zóny a podobné strachy, které míří na nejnižší půdy obecenstva.

Protože platí známé římské „rozděl a panuj“. Jsou to trollové, co tu a tam zasejí semínko nedůvěry v demokracii. V instituce demokratických zemí. Ve veřejnoprávní média.

Apeluji na vás. Tak jako se nenecháváte otrávit agentem StB v čele vlády. Nenechejte se otrávit ani trolly na sociálních sítích a v internetových diskuzích. Nekrmte je. Tedy nediskutujte s nimi. Neztrácejte čas.

Udělejte opak. Sdílejte články z věrohodných médií. Plaťte koncesionářské poplatky. Předplaťte si některé ze seriózních nezávislých novin. Třeba nový Deník N nebo časopis Reportér. Předplaťte tyto noviny i svým blízkým. Rodičům či prarodičům. Vysvětlete jim, že na internetu se může kdokoliv vydávat za kohokoliv. Propaganda se schovává na serverech, které se na první pohled tváří jako objektivní vydavatelé. Ve skutečnosti to jsou informační žumpy, ve kterých pracují profesionální dezinformátoři. 

Učte své blízké přistupovat kriticky k tomu, co si přečtou na internetu. Doporučuji vám, utíkejte co nejvíc z Facebooku. Vyzkoušejte si třeba sociální síť Twitter nebo si prostě jděte popovídat ven s přáteli do parku, nebo večer se sousedy do hospody. Mluvte se svými kolegy v práci. I se svou rodinou.

Zkuste si sami napsat vlastní myšlenku o politice. Uvidíte, kolik času strávíte nad jediným odstavcem. Dojde vám, že nikdo z diskutujících na internetu to nemůže dělat ve velkém zadarmo. Protože psát a formulovat myšlenky stojí neskutečné množství času.

My podpoříme nezávislé novináře. My naučíme své blízké kriticky rozlišovat, co na internetu smysl má, od toho, co smysl nemá. Jsme to my. My musíme přesvědčit ostatní lidi, že má smysl brát se za demokracii. 

Slovy nedávno zesnulého spisovatele a scénáristy Jiřího Stránského: „Dějiny lidstva posunovali vždycky kupředu jenom snílci a romantici. Jen oni byli schopni věřit v cosi neuskutečnitelného. A jen to neuskutečnitelné, když se uskuteční, to posunuje lidstvo dopředu.“ 

Přesvědčme lidi okolo sebe, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. I na internetu.

Do dvou let bude mít občanský průkaz v sobě nový čip. Stejně jako cestovní pas

Poněkud nenápadně vydala Evropská rada nařízení o aktualizaci evropského občanského průkazu. Ten nadále budou vydávat národní státy, ale přibude do nich nová evropská povinnost. Karta bude muset obsahovat bezkontaktní čip a v něm fotografii a otisky prstů majitele. Nejedná se o žádnou převratnou technologii. Jde o stejný čip, jako má v sobě současný biometrický cestovní pas. Občanské průkazy se stanou platným a bezpečným cestovním dokumentem pro celou Evropu.

Občanky opět po novu

Pro nás Čechy to bude znamenat další technologickou změnu. Stát začal před rokem vydávat občanské průkazy s kontaktním čipem pro elektronickou identifikaci do státního portálu. A sotva se tato novinka uchytila, už se budeme muset opět připravovat na změnu typu karty, aby občanský průkaz měl čipy dva. Původní kontaktní pro čtečku čipových karet a nový čip bezkontaktní, který umožní jednoznačnou identifikaci majitele například při policejní kontrole na letišti.

Zpět ale k průkazu samotnému, k důvodům, proč jej vlastně chce EU zavádět. Biometrické pasy a nově i čipové karty v sobě obsahují několik bezpečnostních mechanismů, které znemožňují jejich padělání, kopírování a pozměňování a tím pádem zásadně zvyšují jejich bezpečnost. Pro padělatele je do určité míry možné potisknout plastovou kartičku. Jenže překonat zabezpečení čipu je se současným stavem matematické vědy a kryptografie úplně nemožné. Průkaz, který vám vydá stát, je vydán opravdu jen vám a jen vy s vašimi otisky prstů jej můžete použít.

Čipy? Není se čeho bát

Nikdo se také nemusí bát, že čip v občanském průkazu bude sloužit ke sledování. Čtení čipu funguje pouze na vzdálenost maximálně několika centimetrů. Bezpečnostní mechanismy jsou shodné s biometrickým pasem. Pokud si chcete čip dokladu přečíst, musíte ho vyndat z kapsy a umístit viditelně na optickou čtečku, která porovná vytištěné údaje s tím, co je nahráno uvnitř. Obsah karty ani pasu tak nemůže jen tak někdo přečíst z vaší kapsy nebo kabelky. Otisky prstů jsou v čipu chráněny ještě více. Jejich přečtení je vyhrazené pouze pro zařízení s patřičným certifikátem od státu. Typicky tedy zařízení policie nebo celní správy.

České úřady zaspaly

České úřady jistě věděly, že se tato nová evropská směrnice chystá, přesto na to při přípravě nového zákona o občanských průkazech nereagovaly. Vše uzákoněno do posledních technického detailu v zákoně a při sebemenší technologické změně se musí měnit zákon, což je v českých legislativních podmínkách nadlidský úkol.

Kdo nemá, nebude muset mít nové

Na druhou stranu i nová evropské nařízení má jednu krásnou vlastnost. Státy, které ID kartu pro své občany nemají, si s ní totiž vůbec nemusejí dělat hlavu. Prostě žádnou kartu zřizovat nemusejí. Uvidíme, jestli tradiční bezobčankoví Britové přecejen po kartě, se kterou by mohli cestovat po Evropské unii nebudou šilhat. Estonsko se bude opět jen v koutku tiše uculovat. S novým nařízením si nemusí dělat hlavu, neboť bezkontaktní čip s otisky prstů mají v kartách už mnoho let.

Digitalizace státu na obzoru. Bohužel pod taktovkou velkých IT hráčů

Poslaneckou sněmovnou prošel v prvním čtením nový zákon o právu na digitální službu. Už několik měsíců před jednáním se zástupci všech parlamentních stran zcela výjimečně shodli, že zákon podpoří. Občan má vyřídit se státem vše po internetu a úřady mu to budou muset umožnit. Stát nebude smět od občana vyžadovat informace, které už o něm ví a má uloženy ve svých registrech.

Vznikne nadneseně řečeno jakási digitální ústava. Známá právní poučka totiž praví: občan může dělat vše, co mu zákon nezakazuje, naopak stát smí činit jen to, co má zákonem uloženo. Tento princip dovedený ad absurdum a silný český resortismus znamená nejméně desetileté zpoždění v oblasti digitalizace. Protože státní úředník se vždy vymluví: zákon mi to neukládá. A ministerstva se mezi sebou jen dohadují, co je čí kompetence a vpřed se nehýbe vůbec nic.

Podpisy, razítka

Průměrný státní úředník je posedlý papíry, podpisy a razítky. Prodloužení řidičského průkazu? Vyplníte papírový formulář od jména až po adresu bydliště. Úředník ho poctivě přepíše do počítače. Nebo se rozhodnete založit firmu. Od prvního podpisu společenské smlouvy u notáře až po první výpis z rejstříku to znamená oběhnout pár kilometrů a mít s sebou štos papíru. A zaplatíte také spoustu peněz. Za to, že úředníci údaje z papíru zapisují do počítače.

Nový zákon si klade za cíl všechno otočit a úřadům s úředníky nařídit, že nikdo nic vyplňovat nebude a že dokonce stát bude ten, který vše vyplní za vás ze svých registrů. A také vás třeba před skončením platnosti vašeho řidičského průkazu upozorní, abyste si ho prodloužili. Samotné prodloužení by se mělo udát na několik kliků ve vašem počítači.

Hon na zakázky

Jenže. Co když se z povinné digitalizace státní správy stane hon na obří IT zakázky? Návrh zákona totiž pochází přímo od šéfa ICT Unie, která sdružuje největší počítačové firmy na trhu. Zákon dává státu lhůtu pěti let, ve které musejí digitální přerod povinně podstoupit.

Český úředník ve spojení s politiky ve své pohodlnosti až příliš často uděluje zakázky na provoz počítačových systémů v ohromných miliardových objemech. Často bez soutěže. Rekordmanem v délce plnění a vyplacených miliardách bude určitě firma IBM na ministerstvu financí, která spravuje systém pro výběr daní už dlouhých 28 let. Zabránit uzamčení k jednomu dodavateli však návrh nového digitálního zákona neobsahuje. Naposledy firma IBM dostala zakázku bez výběrového řízení na dodání elektronické evidence tržeb, jako přílepek k již existujícím smlouvám.

Estonsko by mělo být vzorem

V tom i mnohém jiném se lišíme od Estonska. Takové praktiky ve státní správě jsou výslovně zakázané. Estonsko úřadům nařizuje IT systémy soutěžit technologicky neutrálně. Provozovat je zcela transparentně. Zdrojové kódy musejí být otevřené. A naopak data občanů, tedy zákazníků státu, zase dokonale chráněná. IT zakázky musejí být rozděleny na menší funkční celky, nad kterými musí mít plnou kontrolu samotný úřad, nikoliv externí firma.

Ve Velké Británii jsou zase úřady povinné se IT projektů přímo účastnit, spravovat je a být při procesu dodání. Úřad tak nikdy není slepě závislý na jedné firmě.

Všechno on-line, ale za jakou cenu

Co přinese nový zákon o právu na digitální službu občanovi je jasné. Vše, co jste si kdy museli jít vyřídit na úřad v úřední dny od 8 do 17, si budete moci vyřídit on-line, dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, 365 dní v roce. Jen s pomocí čipového občanského průkazu.

Na co by se ale nemělo zapomenout v nové digitální ústavě, jsou zkušenosti ze zemí, kde vědí, jak s digitalizací nakládat a jsou napřed. Buďme obezřetní. Ten, kdo zákon sepsal a předkládá jsou největší IT hráči na trhu. Počítačoví kapři si svůj miliardový rybník vypouštět nebudou, naopak se budou snažit nějakou miliardu do něj napustit navíc.

Huawei odstřižený od amerických výrobců. Chystá se přepnout na režim Slušovice

Americký prezident Trump zahnal do kouta Číňany. Domácím producentům zakázal dodávat vybraným čínským firmám, mezi nimi je zahrnutý telekomunikační gigant Huawei. Američtí výrobci čipů Broadcom, Intel nebo Qualcomm nesmějí prodat do země středu nic. A hned poté se tak trochu náhodou v centru dění ocitl americký Google. Ukázalo se, že kvůli zákazu nemůže prodávat do číny žádný licenční program. A to se především týká Androidu od Googlu, tedy nejrozšířenějšího operačního systému chytrých mobilních telefonů na světě. Zjednodušeně toho, co na obrazovce chytrého telefonu vidíte.

Do několika měsíců by se zákaz začal bezprostředně dotýkat každého uživatele chytrého telefonu čínských výrobců. Zákaz se týká bezpečnostních aktualizací a nových aplikací. V Číně to nevadí, tam stejně přístup ke globálnímu softwaru zákazníci nemají. Ale všech uživatelů mimo čínské hranice se to pravděpodobně dotkne. Mluvčí Googlu alibisticky říká, že těch stávajících majitelů telefonů ne. Avšak nic neříká o majitelích budoucích.

Huawei se snaží minimalizovat škody

Huawei se nyní bude muset spolehnout na čínské výrobce čipů a na své čínské programátory. V nadcházejících měsících a letech uvidíme, jak si Huawei buďto vybojuje svébytnou pozici na světovém trhu. Nebo se z něj postupně stáhne zpět na trh domácí. Čínské výrobky se bez amerických součástek a softwaru neobejdou snadno. Než bude Huawei schopen zajistit náhradní čipy do produkce, zažijí jejich manažeři, programátoři a ředitelé výroby ještě hodně perných chvil.

A zákazníci Huawei se budou muset spolehnout na čínskou programátorskou produkci, která bude nedokonalá a plná chyb, šitá horkou jehlou na poslední chvíli. Léta technologického náskoku se těžko podaří dohnat v krátkém čase. Čínská produkce se tak začne podobat slavným československým Slušovicím. Embargované dodávky amerických čipů a softwaru, s tím Slušovice bojovaly už v osmdesátých letech. Legendární družstvo mohlo získat technologie pouze ze zemí socialistického tábora a programy si museli napsat  sami.

Kam povedou zákazy

V dalších týdnech a měsících uvidíme, kam zákazy amerického prezidenta dovedou Spojené státy. Nařídit domácím firmám, že kvůli stavu nouze musejí přestat dodávat svým zásadním zákazníkům je za A. Kde ale máme B? Kam se podaří všechny čipy prodat?

Technologiím Huawei se podařilo proniknout k několika menším americkým mobilním a internetovým operátorům ve Wyomingu a Oregonu. Z čehož si šibalsky dělá legrácky sám Huawei na svém Twitteru. A ukazuje tím na provázanost mezi dodavateli, odběrateli a konečnými uživateli v současném globalizovaném světě.

Americký prezident může svými činy nastartovat naprosto nevídaný vývoj směrem pryč od globální ekonomiky zaměřené na co nejnižší výrobní náklady bez ohledu na to, kde a s jakými dopady se klíčové telekomunikační produkty vyrábějí. A přivede nás zpět k tomu, že telekomunikace jsou pro nás strategické a že výrobu všeho prostě do Číny outsourcovat nemůžeme. Zákazníka to bude stát více peněz. Ale beze strachu, že bychom se za pár let dostali do pozice, kdy čínským státem podporovaný Huawei řekne: nechcete od nás brát technologie? Tak my vypínáme.

Kamerové systémy rozpoznají váš obličej. V Číně tomu fandí, v San Franciscu zakazují

Zatímco v Číně se stalo elektronické rozpoznávání obličejů z kamerových záznamů základním stavebním kamenem občanského kreditového systému, ve Spojených státech se nyní objevila první vlaštovka, která jde přesně opačnou cestou. Zastupitelé San Francisca na území města zakázali, aby úřady takové inteligentní kamerové systémy nakupovaly nebo zaváděly.

Zatímco v demokratických státech policie a zpravodajské služby používají kamerové systémy k boji proti závažnému zločinu, v totalitních státech jako je Čína se kamera s rozpoznáváním obličeje používá k odměňování a trestání občanů za banální přestupky. A tam přesně míří zákaz sanfranciských zastupitelů. Chtějí mít kontrolu nad tím, kdo a proč takový systém za městské peníze provozuje.

Mimochodem systém identifikace obličeje není 100procentní, dokonce se chová poněkud rasisticky. Avšak jen kvůli banálnímu technickému důvodu. Tmavší kůže na obličeji je ve videu obvykle špatně exponovaná. Obličej je tak příliš tmavý a ztrácejí se v něm klíčové rysy tváře, které by vedly ke spolehlivé identifikaci.

Rozpoznávání obličejů nejde dohromady se zdravou demokracií

"Technologie rozpoznávání obličejů nejde dohromady se zdravou demokracií," citujme jednoho z navrhovatelů zákazu. Na druhé straně stojí lobby výrobců kamerových systémů, datových úložišť a softwaru, který analýzu obrazu provádí. A také policie, která by nejraději měla kamery s rozpoznáváním obličejů na každém rohu.

Nacházíme na křižovatce, zda se vydat cestou Velkého bratra a nechat nejen policii, ale třeba rovnou dopravní podniky dělat svou práci jednodušeji skrze nejchytřejší kamerové technologie. Černý pasažér bude odhalen třeba už na zastávce autobusu a přivolá revizory nebo policii. V těchto měsících a letech se tedy nejhorší noční můry ochránců soukromí, kteří kritizovali zavádění už samotných kamerových systémů přeměnily v něco naprosto nevídaného.

Co kdybychom se vydali cestou svobody jednotlivce, který má právo na soukromí a tedy i potenciálně na protiprávní činnost. Dotyčného bude muset někdo přistihnout při činu a chytit za ruku. Určitě by neměl nikdo, ani preventivně, natožpak preemptivně identifikovat konkrétní lidi automaticky. Už vůbec ne pomocí softwaru pro obrazovou analýzu a už vůbec ne mimo policii, která k tomu má zákonné zmocnění, ale také zákonnou kontrolu.

Mohli bychom se totiž z Orwellova Velkého bratra dostat skokem do jiného, ještě strašidelnějšího filmového scénáře filmu Minority report. Ve fiktivním Washingtonu roku 2054 se zločin trestá ještě dříve, než se stane. Protože tamní software vyhodnocuje přímo vaše myšlení a potrestá vás při myšlence na sebemenší zločin.

Když se kamery zaměří na obličeje a chůzi

Zatím jsou programy na rozpoznávání obličejů velmi neohrabané, ne zcela úspěšné a jsou ve fázi učení. Když vás systém začne neomylně rozpoznávat podle obličeje, stylu chůze a další algoritmy začnou vyhodnocovat, kde se objevíte nebo co se chystáte udělat, mohli bychom být ztraceni.

Pojďme pečlivě zvažovat a otevřeně informovat o tom, jak hluboko do našeho soukromí může rozpoznávání identity v kamerových záznamech zasáhnout. A jak a zda budeme kontrolovat ty, kteří do těchto systémů budou investovat veřejné, tedy naše vlastní peníze. U moudrých zastupitelů v San Franciscu leží inspirace.

Policie opět zasahuje proti demokracii. Hajlující nechává hajlovat, hákové kříže přechází

Odpůrci Evropské unie hajlují na Václavském náměstí, mnoho z nich má na sobě výzdobu hákových křížů, další zase trička s Putinem a svatojiřské stuhy. Zákrok policie se zdá nevyhnutelný. Bohužel jsme v České republice. Policie zasáhne proti těm, kteří na nacionalisty hlasitě pískají.

Stejně jako při návštěvě čínského prezidenta Si Ťin-Pchinga v Praze 2016, policisté potlačují ty, kteří demonstrativně, avšak nenásilně, upozorňují na totalitní nebezpečí. Návštěva čínského prezidenta se dodnes řeší u několika soudů.

Některým občanům zkrátka nacionalistické rozbíjení demokratického pořádku fajn nepřijde a jdou nacionalisty vypískat. Policie označí jejich pískot za protiprávní. Soudy potom za několik let vyřknou verdikt, že protiprávně jednala právě policie. To jsme zažili také několikrát.

Těžkooděnci nakonec vytlačí z náměstí ty, kterým se nacionalismus nelíbí. Deset nejhlasitějších rovnou odvedou v předklonu do antonů. Zatímco hajlující osoby na původní demonstraci nacionalistů ponechavají v klidu křepčit při vystoupení Tomáše Ortela.

Nedomýšlejme, co se dělo se zadrženými na policejních služebnách? Dostali opět jako sprostí podezřelí pár výchovných facek? V roce 2016 jeden student na hlídku policistů a vojáků pokřikoval, že by se za tehdejší zásahy v souvislosti s návštěvou čínského prezidenta měli stydět. Policisté ho spoutali, odvezli na služebnu a jeden z nich vykonal akt spravedlnosti po svém.

Opravdu chceme takové policisty, kteří nedokážou ovládnout sami sebe? Opravdu chceme policii, která strčí hlavu do písku? Velitel včerejšího zásahu nevybral tu správnou skupinu k ochraně. Mluvčí policie přispěchala na Twitteru s ujištěním, že totožnost hajlujícího už znají. Policie tedy potvrzuje nový standard, že je možné na Václavském náměstí pod jejich ochrnou hajlovat, nosit hákové kříže na krku a že potom se to nějak dořeší.

Pohledy do tváří několika stovek lidí, kteří se pod sochou Sv. Václava setkali, opravdu není radostný. Z pódia jim mává skupina poslanců, které není třeba jmenovat. Publicity mají dost. Jednu z nich, poslankyni evropského parlamentu, zcela otevřeně financují ruské banky.

Demokratičtí politici od dob Sládkových ignorují nacionalismus jako nutné zlo a kolorit. Brzo se projeví, že to je chybný přístup. A policii? Té je to úplně jedno, ta si zjedná veřejný pořádek podle svého. Před pár dny ono vyjádření tiskové mluvčí, že v případě napadení poslance Feriho šlo o běžnou hospodskou rvačku. Nadávky do negrů jsou prostě běžná hospodská mluva.

Je policie opravdu tak hluchá a slepá? Odtržená od reality? Bude chránit bezpečnost občanů po svém nebo tak, jak to má uložené zákonem? Bezpečnost občanů totiž shromáždění nacionalistů ohrožují více než pískot lidí, kterým se ohrožování demokratického řádu z principu nelíbí.

Assange a Wikileaks operují pod falešnou vlajkou

Svět obletěly fotografie bledého a šedivého poustevníka Juliana Assange, zakladatele serveru WikiLeaks. Z jeho azylu na ekvádorské ambasádě ho po sedmi letech doslova vykopli jeho původní hostitelé přímo do rukou britské policie. A neváhali k tomu pozvat novinářské štáby. Ekvádor i Britové tím vzkazují, že nikdo není nad zákonem.

Ekvádorcům došla trpělivost

Proč Ekvádorcům trpělivost došla? Assange svůj konec zřejmě tušil. Když se k moci dostal nový prezident Moreno, na WikiLeaks se začaly objevovat materiály, které měly dokazovat Morenovu korupci. V Ekvádoru také zatkli švédského programátora, který měl Assangovi s očerňováním Morena pomáhat. 

Prezident ve tříminutovém videu ale jako oficiální důvod uvedl jinou kauzu WikiLeaks, zveřejněné dokumenty Vatikánu. Assange si podle něj na ambasádě dělal doslova co chtěl. Zakrýval bezpečnostní kamery, prohlížel si interní materiály velvyslance. A to solidní host dělat nemá.

Trest smrti Assange nedostane

Britové dali Ekvádoru záruku, že Assange nevydají do třetí země, kde by mu hrozil trest smrti nebo mučení. Tedy jinými slovy, že ho nevydají do Spojených států. Právě pro USA je veřejným nepřítelem číslo jedna.

Další v řadě zemí, které na Assange čekají, je Švédsko. O jeho vydání žádá kvůli jeho údajným sexuálním útokům na ženy. Jestli ho obviňují právem nebo neprávem, nechme nyní švédské justici. Prozatím je Assange ve vazbě. Porušil britské kauční podmínky útěkem na ekvádorskou ambasádu.

Podívejme se nyní na samotné WikiLeaks. Interní vladní materiály ze všech velkých i malých zemí světa. Rusku a dalším diktátorským režimům se WikiLeaks podezřele, kromě jedné výjimky, vyhýbá. A je tu ještě jeden podezřelý fakt. Julian Assange vystupoval před svým prvním zatčením jako exkluzivní hvězda propagandistické televize Russia Today.

Ruské diplomatické depeše chybějí

Přitom právě ruské diplomatické depeše, třeba o Sýrii či Venezuele nebo celé Evropě, chybějí. Zejména ty by nás měly zajímat. Jenže WikiLeaks z nějakého důvodu převážně míří na státy euroatlantického prostoru. Na serveru se objevují diplomatické depeše získané prokazatelně hackerskou až špionážní činností. Můžeme se tedy oprávněně ptát, komu WikiLeaks ve skutečnosti slouží?

Nezaměňujme hackery za novodobé bojovníky za svobodu. Nelegální činností poškozují životní zájmy demokratických států a jejich institucí, doslova podrývají jejich autoritu. Čím více léta běží a my se seznamuje s tím, čeho je Rusko schopné, tím více vše ukazuje na ruskou administrativu. 

Edward Snowden skončil v Rusku

Nakonec Edward Snowden, který vynesl tajné dokumenty NSA a server WikiLeaks je ochotně publikoval, skončil jako azylant v Rusku. Bývalý ředitel CIA a nynější ministr zahraničí USA Mike Pompeo, o WikiLeaks už před mnoha lety prohlásil, že je nestátní zpravodajskou agenturou, kterou sponzoruje Rusko. Ve špionážním řemeslu se takovým činnostem říká operace pod falešnou vlajkou.

Považovat hackera Juliana Assange za spravedlivého psance? Nenechte se mýlit. Ať před soudem vysvětlí svůj podíl na zveřejnění utajovaných a interních materiálů. A veřejnosti by také mohl osvětlit, proč se tak moc zajímá pouze jednostranně o Spojené státy a jeho WikiLeaks neukáže třeba právě praktiky ruského státu.

PPF zrychluje Česko. Pod taktovkou Huawei

Investiční skupina PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera vlastní několik mobilních operátorů po celé Evropě. V Čechách ji patří O2 a také méně známá firma CETIN. Na tom by nebylo nic neobvyklého, když velká finanční skupina zainvestuje do velké firmy. Nákup O2 před čtyřmi lety pro Kellnera znamenal nejen nákup slepice, ale především jejího zlatého vejce: tedy drátů zakopaných v zemi, všech telefonních ústředen a 6000 mobilních vysílačů rozesetých po celé republice. Těch drátů je mimochodem 20 milionů kilometrů.

PPF přes svou firmu CETIN provozuje největší datovou síť v České republice. Je velmi pravděpodobné, že drát nebo optický kabel zavedený právě do vašeho domu vlastní Petr Kellner, který podepsal memorandum o spolupráci s čínskou firmou Huawei. Aby se jeho CETIN mohl levně rozvíjet s čínskou technikou a tím vylepšit své zisky.

Zrychlené Česko pod taktovkou Huawei

Zisk těžko můžeme investiční skupině zazlívat. Od toho investiční skupiny existují. Úzký vztah mezi PPF a Huawei ale označuje část naší politické reprezentace především ze Senátu za bezpečnostní riziko. Druhá část, z vládních a hradních kruhů, mu nepokrytě tleská a vyjednává další podporu přímo u Číny. Hrad samotný má s Huawei podepsanou smlouvu také. Loňské varování Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost označilo technologie Huawei za riziko pro kritickou infrastrukturu.

Podívejme se, kdy a jak vlastně CETIN vznikl. Před čtyřmi lety PPF nakoupila většinový podíl ve firmě Telefónica O2. Ohromný telekomunikační moloch byl nástupcem socialistických spojů, pozdějšího Českého telecomu. Provozoval ústředny, připojoval pevné linky. PPF tradiční českou firmu rozdělila na mobilního operátora O2 a vytvořila firmu CETIN, které dala do vínku veškerou telekomunikační infrastruktura. Následně z CETINu vytěsnil minoritní akcionáře a získal plnou kontrolu. Což se neobešlo bez několika žalob, o nichž není dodnes rozhodnuto.

Oddělujeme operátora od sítě
Oddělení byznysu se podobalo procesu s Českými drahami. Ty se rozdělily na provozovatele vlaků a Správu železniční a dopravní cesty, která se stará o koleje a nádraží. Jenže v tom veškerá podobnost končí. Železnice vlastní stát. Ten ale nad zcela soukromým CETINem nemá žádnou kontrolu. Státní podíly v telekomunikacích tedy stát prokaučoval podobně jako města privatizovala městské vodovody. Vodárenské společnosti vydělávaly na prodané vodě a často neudržované vodovody nyní po letech předávají zpět do majetku měst.

PPF je soukromá firma. Navíc jejími vlastními slovy: s daňovým domicilem v Nizozemí. Takže bezpečnostní riziko nespočívá jen v mobilních sítích 5. generace. Riziko už existuje v každé ústředně CETINu nebo třeba v každém nově pokrytém tunelu pražského metra. Protože ho firma vybavuje levnými čínskými technologiemi od Huawei.

CETIN v poslední době buduje svou značku skrze reklamní kampaně, ve kterých popularizuje zrychlování internetu v domácnostech. A je jasné proč. Evropská unie se pustila do finanční podpory vysokorychlostního internetu. V dobré víře chce dotovat optické přípojky do domácností. A takový zlatý důl si přece investoři z PPF nemohou nechat ujít.

Boeing chce vyřešit svůj problém se 737 MAX. Spěchá s opravou počítačového kódu

Noční můra každého programátora je, že řádky zdrojového kódu někoho připraví o život. Boeing v nejnovějších verzích populárního letounu 737 MAX přišel s novou počítačovou vychytávkou pod zkratkou MCAS. Hlavní počítač letadla má pilotům pomoci s řízením v krizové situaci.

Dvě nehody podle stejného scénáře
Boeing ztratil při dvou tragických nehodách těsně po sobě dva zcela nové letouny 737 MAX. Při obou katastrofách zahynuli všichni pasažéři i členové posádky. Druhá nehoda v Etiopii se odehrála podle podezřele podobného scénáře s tou listopadovou v Jávském moři a donutila letecké autority uzemnit všech 393 letadel této verze a odstavit je na domovských letištích.

Stabilizační systém MCAS zasahuje
Odborníci stabilizační systém pod zkratkou MCAS i jeho uvedení do ostrého provozu podrobují kritice. Jeden vadný senzor stačí k tomu, že počítač vyhodnotí jinak zcela normální let jako krizi a začne pilotům zasahovat do řízení. A navíc. Piloti oprávněně kritizují výrobce, že je o novém systému neinformoval správně. Boeing také sám přiznal těsně po druhé nehodě, že chystá aktualizaci programu, který nový systém ovládá.

Počítačový stabilizační systém v nejnovějším Boeingu bychom třeba mohli připodobnit k protismykovému systému ESP ve vašem autě. Předchozí modely 737 tento systém neměly, stejně jako ho nemají některé starší automobily. Boeing tvrdil, že piloti proškolení na starších modelech letadla mohou po jedné hodině v učebně do vzduchu. Nikdo piloty neseznámil s tím, že stabilizační systém MCAS v letadle je a že je možné ho vypnout.

Čím nahradit tlačítko?
Dokonce sám šéf Boeingu Dennis Muilenburg se v emotivním videu zavazuje k rychlé opravě programu. Tyto aktualizace velmi dobře znáte ze svých počítačů nebo mobilů. Programátor se spletl nebo něco přehlédl. Nic se neděje, jeho kolegové programátoři už vše opravili a váš počítač je opět plně funkční.

Jenže za těmito dvěma nehodami jsou stovky mrtvých pasažérů. Obrovský propad hodnoty firmy, žádosti o kompenzace od aerolinek a především podlomená důvěra veřejnosti.

Kdo se bude zodpovídat a kdo odpovídat?
Programátoři a testeři budou stále více odpovědní za lidské životy. Programy pomáhají létat strojům nad našimi hlavami, samořiditelná auta se pomalu dostávají na silnice. Měli bychom se mít velmi na pozoru před okamžikem, kdy svěřujeme své životy do rukou počítačů. Kdo bude zodpovědný za chybu programátorů, pokud se ukáže, že skutečně pochybili při programování?

Budou to snad letecké autority, které nevyžádaly důkladné testování nového modelu letadla? Budou to zkušební piloti, protože neodhalili chybu v řízení? Budou to manažeři, kteří tlačili na urychlené schválení nové verze letounu? Budou to testeři počítačového programu, kteří nevymysleli dostatečný počet testovacích scénářů. Nebo to budou dokonce přímo programátoři, kteří nepomysleli na všechny důsledky svého zdrojového kódu? A kdo si troufne tento oříšek rozlousknout?

Jede někdo v protisměru? Mýtné brány mohly pomoci

Ředitelství silnic a dálnic slavnostně nainstalovalo za přítomnosti novinářů první čtyři plechové značky “Stop, jste v protisměru”. Výrazná zdvižená ruka ve žlutém poli upozorní řidiče, že se spletl a vjíždí na dálnici špatně.

Policejní statistiky říkají, že do protisměru vjede téměř každý den jeden řidič. Následky nejsou pokaždé fatální. Před nedávnem přišel na dálnici D5 o zdraví mladý člověk. Nehodu způsobil nepozorný řidič. Ten ujel mnoho kilometrů v protisměru, až se oba čelně srazili.

Stát vybere za rok deset miliard korun za mýto od provozovatelů nákladní dopravy. Z toho jednu miliardu si vyžádá jen provoz samotného systému. Na dálnicích jsou moderní elektronické brány s kamerami a senzory.

A právě při instalaci mýtných bran před lety se zapomnělo na další potenciál, který zůstal zoufale nevyužitý. Na každé mýtné bráně mohly být proměnlivé dopravní značky. Digitální displeje pro každý jízdní pruh sníží v určitém úseku rychlost nebo zakážou předjíždění. Ve špičce dokáží přeměnit odstavný pruh v pruh jízdní, aby nafouknul kapacitu dálnice. A především. V krizové situaci upozorní, že někdo jede proti vám v protisměru.

Kamery na současných mýtných branách poznají nestandardní pohyb. Nemají ale sebemenší šanci dát ihned na vědomí i ostatním řidičům, že jsou v nebezpečí. Že se mají uklidit stranou a nepotkat se čelně v rychlosti 130 km/h s někým, kdo se řítí stejnou rychlostí proti nim. Kdyby všechny mýtné brány byly zároveň vybaveny proměnlivými dopravními značkami, mohly by okamžitě v ohroženém úseku zastavit provoz.

V česku už na některých místech proměnlivé značky fungují. Je jich ale velmi málo, jsou rozprostřeny na velkých vzdálenostech a nefungují ideálně. Když už náhodou minete obří informační displej, ukazuje se na něm pouze čas. A někdy tam svítí upozornění na dopravní nehodu. Zpomalíte, zpozorníte a po deseti kilometrech zjistíte, že nehoda už je několik hodin odklizená. Jen někdo zapomněl upozornění vypnout.

Pro úplnost dodejme, že právě se veřejnost z médií dozvídá podrobnosti o mýtném tendru. Vypadá to na další IT zakázku ve velkém českém stylu, která se bude vyšetřovat kvůli podezření z korupce.

Viník zmíněné nehody z dálnice D5 už za svou nepozornost zaplatil svým životem. Ohrozil přitom bezpočet lidí a jednoho připravil o zdraví. Kdo bude další? Měli bychom být na své politiky náročnější a více kontrolovat, aby se vybrané finanční prostředky z mýta investovaly nejen do povrchu silnic, ale i do bezpečnosti. Čtyři plechové značky opravdu nejsou adekvátní. Příště se totiž v protisměru může někdo vyřítit proti vám. A vy nebudete mít šanci to vědět.

Čínský kozel Huawei otevřel kyberbezpečnostní zahradnictví

Huawei otevřel v Bruselu kyberbezpečnostní centrum. Jde o čistě komunikační krok v oboru public relations. Snad v oboru počítačové bezpečnosti, říkáte si. Nikoliv. Vznikne centrum, kde budou experti sdílet know-how se soukromou, navíc čínskou společností. Kontakty a zkušenosti, které by měly zůstat evropské, se dostanou napřímo do čínských rukou.

Přitom skutečná kybernetická bezpečnost ve vyspělém světě spočívá v kombinaci nezávislých úřadů jako je třeba český Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost. Případně specializovaných sdružení, která zastupují provozovatele sítí a mají svá kyberbezpečnostní centra. V Česku je to sdružení CZ.NIC. V nich jsou poměrně zastoupeny všichni velcí hráči na trhu. Firmy se v takovém sdružení mohou vzájemně kontrolovat.

Posledním článkem dobře fungující kybernetické bezpečnosti jsou soukromé společnosti, které buď nabízejí své služby v oboru nebo jednoduše pravidla kybernetické bezpečnosti dodržují. Celkově všichni přispějí k tomu, že je celý systém přiměřeně bezpečný a odolný proti útokům.

Jenže i s tím je aktuálně v Česku problém. Nejen v mobilních sítích, ale především v datové infrastruktuře. Je tu právě i další citelný problém třeba u soukromé společnosti Cetin, která spravuje velkou část především pevných datových sítí. Cetin není veřejnosti příliš známý. I když se svými posledními kampaněmi o zrychlování dat do domácností snaží. Majitelem Cetinu je nizozemská skupina PPF Petra Kellnera. Stejně jako O2. A PPF má s Huawei velmi úzký vztah, především podepsané memorandum o spolupráci.

Kozel Huawei si teď otevírá své vlastní zahradnictví. Do toho se největší česká firma datových sítí snaží obhájit své masivní investice do technologií Huawei. Může ale každý z desetitisíců pracovníků Huawei mít svého hlídače, který by zaručil, že daný člověk neudělal chybu nebo dokonce úmyslně nenasadil několik řádků kódu, které vše odešlou do Číny? A můžeme si být jistí, že i když jeden zdrojový kód projde auditem, že bude stále bezpečný i po drobné aktualizaci za měsíc? Kdo bude schopen to ohlídat? Sám Huawei?

Svědky jsme toho totiž byli v případu IT technologií v budově Africké unie v Etiopii. Po nocích servery nainstalované činskými společnostmi samy poslaly do Číny vše, co jimi za celý den prošlo.

Spojené státy mají s Německem roztržku. Američané hrozí, že přestanou sdílet zpravodajské informace s Německem, protože ti proti Huawei dostatečně nebojují a nechtějí ho vyloučit ze stavby mobilních sítí 5. generace. Přes ně celkem logicky budou komunikovat třeba i tajné služby.

Možná bychom měli více věřit svým vlastním evropským firmám. Nehledět jen na štítek s cenou. Rozhodovat se také z hlediska bezpečnosti. A to nás bude samozřejmě stát něco navíc, je to daň za naši nezávislost.

Volit po internetu? Estonci to umějí dávno

Zbývá pár měsíců do evropských voleb. Od loňského léta vydává český stát každý občanský průkaz s elektronickým čipem. Málokdo ale ví, jak s čipem naložit. Jak souvisí čip s volbami? V Estonsku se třeba právě s pomocí čipu v občance volí po internetu. O tomto víkendu volilo on-line rekordní množství Estonců. Celých 44 procent voličů odevzdalo svůj hlas elektronicky.


V českých médiích se nepříjemně často objevují zprávy o zfušovaném nebo dokonce zfalšovaném sčítání papírových hlasů ve volebních komisích. Nastala chvíle mluvit nejen o korespondenční volbě, ale o možnosti zavést volby elektronické, tedy hlasování po internetu po estonském vzoru.

S volbami po internetu začali Estonci před 14 lety. Někteří už ani nevědí, jak fyzická volební místnost vypadá. Kdo chce, stále do ní může dojít odvolit. Jen jich stát nepotřebuje mít tolik. Ušetří se na nájmech a odměnách komisařů. Skoro polovina estonských voličů posílá svůj hlas z domova. Nebo ze zahraničí. Jste na dovolené? Na služební cestě? Nevadí, nemusíte cestovat domů nebo na vzdálené ambasády.

Pro bezpečné hlasování po internetu jsou nezbytné dvě zásadní podmínky. Státem vydaný občanský průkaz s čipem. Čip chrání PIN. Stejně jako vaši bankovní kartu. Jedině tak stát opravdu ví, že volíte vy a že volíte právě jednou.

Druhou podmínkou je, že elektronický volební systém je z počítačového hlediska zcela transparentní a auditovaný nezávislými odborníky. Jediná tajnost systému je klíč k odemčení elektronické volební obálky. A ten má pouze centrální volební komise.

Mechanismus internetové volby je shodný s osobní volbou ve volebním okrsku. Přihlásíte se do volebního systému čipovou kartou. Vaše identita voliče se ověří proti registru obyvatel. Stejně jako když ve volební místnosti hledají vaše jméno v papírovém seznamu.

Váš hlas čipová karta bezpečně zašifruje. Odemknout ho může potom už jen centrální volební komise. Ta ještě v jediném mezikroku všechny odevzdané elektronické lístky anonymizuje. Všechny parametry demokratického hlasování zůstávají zachovány: rovné, všeobecné a přímé volební právo tajným hlasováním.

Elektronické volby v Estonsku mají ještě několik pro nás neznámých pravidel. Systém musí u voličů mít důvěru. Musí přesvědčit i skeptiky. Internetové volby začínají v týdenním předstihu před fyzickým hlasováním. Hlasuje se po celý týden. Započítává se váš poslední hlas. Volbu můžete tedy měnit až do posledního dne hlasování. Fyzický volební lístek z volební místnosti přebíjí hlas elektronický. Tím se odrážejí všechny možnosti elektronických útoků. I kdyby se v nejhorším případě celý systém rozklížil, je stále možné dojít do volební místnosti. I kdyby vás někdo donutil volit elektronicky pod nátlakem, dojdete do volební místnosti a odvolíte osobně.

Mnoho činností děláme denně výhradně elektronicky. Píšeme e-maily, smsky, komunikujeme na sociálních sítích a přitom se dlouhodobě potýkáme s nezájmem o volby. A nejsou to zdaleka jen mladí voliči, kdo chce svůj hlas odevzdat elektronicky. Jak tedy přesvědčit občany, že volit po internetu je důvěryhodné a bezpečné? Začněme od malých projektů. Stejně jako v Estonsku. Začneme od komunálních voleb, přes krajské a teprve potom k celostátním. Internetové volby si musejí získat své příznivce postupně.

Pro jednoduchý systém internetových voleb nebudou třeba žádné miliardové tendry pro technologické giganty, jak je v českém IT oboru státních zakázek zvykem. Estonské řešení elektronických voleb je připravené pro Českou republiku i celou Evropu. Stačí ho vzít, připojit do stávajícího systému sčítání hlasů a začít používat.

Zatímco v Česku okrsková komise vaše jméno loví v papírovém seznamu a vysypává hlasovací lístky z uren, v Estonsku už mají dávno odvoleno a sečteno.

Publikováno v Českém rozhlasu Plus v pořadu Názory a argumenty

https://plus.rozhlas.cz/jiri-bulan-volit-po-internetu-estonci-umeji-davno-7778538

Alena Lábová. Naše učitelka fotografie

Milý Petře,

před pár dny jsem Tě spatřil na nástupišti metra v Praze. Nemohl jsem Tě bohužel pozdravit, protože se vůz už rozjížděl. I tak jsem vzpomněl na staré staré (žurnalistické) fakultní časy. Náhoda.

Dnes čtu v Respektu Tvou vzpomínku na naši učitelku fotografie Alenu Lábovou. Schválně nepíšu profesorku, ani docentku, ani doktorku. Tvůj text bych do poslední tečky podepsal. 

Zdaleka nebudeme jediní. Vždyť podobně zapálila zájem k obrazu nejen v nás. Neváhám říci třeba už ve dvou, třech generacích studentů.

Proč jsem použil slovo učitel? Přece v tom nejprůzračnějším slova smyslu. Jako někoho, kdo „vodí děti“, jak by se pedagog, tedy učitel, mohl napřímo přeložit z řečtiny. 

A protože otevřené dopisy jsou teď v módě, dovolil bych si touto formou k Tvému textu dodat krátkou vzpomínku.

Zděšení v očích Aleny Lábové, když francouzský fotograf a dokumentarista Patrick Chauvell nabízel na workshopu na fakultě svůj ultradrahý digitální Canon nám studentům. A já pro něj neohroženě šahal. Nezapomenutelné. Nevzal jsem si ho. Řekl jsem si, že si musím obstarat vlastní.

Nacházeli jsme se před těmi více než deseti lety právě na rozhraní epochy analogové a digitální. Kdy jeden rok ještě pod jejím vedením jsme si mohli máčet ruce ve vývojce v temné komoře. Druhý rok už se rozšířily použitelné digitální zrcadlovky. Syn Aleny Lábové Filip přebíral otěže a místo vyvolávání snímku nás učil hýbat křivkami ve Photoshopu.

Náhoda nebo promyšlený tah? Vychovat si svého nástupce, dokonce svého vlastního syna, který nastoupí v době přerodu analogové a digitální éry? A že bude na fakultě pokračovat v rozdělané práci.

Setkání s fotografií a způsob, jakým mně obrazový svět ukázala Alena Lábová? Osudové. Digitální zrcadlovku jsem od studií měl vždy a neváhal ji použít v kterékoliv ze svých mnoha profesí. Fotoaparát nebo aspoň obstojný fotící mobil je pro mě způsob vyjádření i technického zájmu dodnes. A jen tak nepřestane.

Redakčním ani uměleckým fotografem jsem se sice nikdy nestal. Dívat se na svět v obrazech, toho se zbavit nemohu.

Musím za to velmi uctivě poděkovat své učitelce, právě v tento moment.

Jirka

Petr Horký: Setkání s Alenou Lábovou byl rozhodující okamžik